pátek 17. června 2011

Ta bestie! Ona si opravdu s průvlečkami srandu nedělala! Ona sice žádné nemá, protože ty Bobánkovo před mnoha lety půjčila sousedům a nějak přestala doufat, že by jí byly navráceny, ale ani to ji neodradilo, aby si nevyrobila alternativní. Vytáhla závodní poprsák, odepnula martingalovou vidlici a místo ní provlékla otěže z indiánské uzdečky, s otázkou směrovanou k trenérce „nebude to moc krátké?“ A trenérka, místo aby řekla „průvlečky? na chudáčka koníčka? takový FUJ přístup?“, tak prohlásila pouze „to je tak akorát, to neměň.“

Zpočátku to bylo fajn, protože do terénu na vycházku jsme vyrazili všichni, a protože já jsem opět hýřil vtipem a energií, nechala mě služka jít prvního, jakože před Amíkem. Ve skupině z toho byli všichni lehce paf, protože normálně chodívám poslední a vleču se deset metrů za ostatními (tedy pokud se necválá, protože cválat mě baví: vše ostatní je vopruz), a služka i během klusání nechávala šlaufky na krku bez povšimnutí. Ale tak já jsem se snažil, sice jsem čuměl a přidupával jsem, protože elementů žeroucích Finy bylo všude dost, ale v mezích normy. A dokonce jsem klusal rychle, takže trenérka nemusela pokřikovat, že se plazím.

Akorát že služka cválání v čele lotu odmítla, že prý kdyby přestala přes slzy a sopel vidět, bude to vepředu na prd, a proti mé vůli mě zařadila za kobylku. A jako to už jsem byl fakt naštvanej, že nesmím dopředu, takže když se začalo cválat, nečekal jsem a natvrdo jsem služce vzal ruku a hurá vpřed, pěkně proti otěži. Jenomže bestie dvounohá bez kapky lítosti sáhla po průvlečkách, bez emocí za ně zatáhla, čímž mi krk násilně převrátila do polohy „lipicán“, nikoliv „jelen“, a v momentě, kdy jsem vyzkoušel obligátní „vyskočím z lotu a dopředu to půjde lépe, když tam bude prostor“, šlaufky přitáhla ještě víc. Mrcha!

A čím víc jsem se snažil s ní zdrhnout, tím víc mě sbírala pod sebe, a když už nebylo kam se opírat, vyzkoušel jsem vyhazovat, ale ani to nemělo smysl. A tak jsem skřípal zuby, ryčel jsem, a když jsem cválal i já plynule v jednom tempu, teprve mi povolila. Asi nebylo úplně chytré vyzkoušet ještě jednou se do udidla opřít, ve snaze vytrhnout otěž a nabrat na tempu, protože mě během minuty zpacifikovala, ale uznejte sami, že jsem to aspoň jednou zkusit musel.

A jako pak už hodný kluk. Přece nejsem praštěný, abych se rval s něčím, co přetáhnout nejde. Navíc jsme cválali směrem k dráze, takže z mé a Amíkovy strany naděje, že půjdeme rychlou práci, ale bohužel, šlo se zpátky do stáje. Akorát že Amík rychle tuto skutečnost přijal, na rozdíl ode mě, protože já akutně potřeboval zorat les a vydrncat služku, ale ani tam mi to neklaplo, protože trubka znovu sáhla po šlaufkách, a že dokud se k ní budu chovat sprostě já, tak že ona se bude sprostě chovat ke mně.

Myslím, že můj do dneška úžasný život je v koncích.
Tenhle brutální a krutý přístup nemohu přežít!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:
:D :D :D