neděle 26. června 2011

Služčin příchod po páté hodině ranní mě překvapil, tentokrát mě fakt zaskočila, protože jsem ještě neměl přebranou podestýlku, což je závažný nedostatek. Takže její snaha vykydat mi, než sežeru snídani, byla opravdu mimo mísu, protože bylo mou svatou povinností hromadu nepřebrané trávy znovu rozhrabat a pořádně prozkoumat, jestli v ní není něco dobrého. Ale že mi z ní vypreparovala bobky, to bylo naopak prima, to se hodilo.

Mezitím jsem přebral i trávu novou, které mi navozila účelně hodně (abych prý neměl tendence rozhrabávat tu včerejší), takže než se vrátila z obhlídky sledované pastviny (dnes bez návštěvy) a z vlastní snídaně, měl jsem v boxu nemlich stejný bordel, jako před jejím prvním příchodem. Prostě jsem kreativní!

Těsně po deváté dorazil Amík, a to jsem byl hodně rád, že už nejsem sám. Služka se pak pokoušela mi vyrobit hřívu dle návodu z netu, ale v momentě, kdy na mě vytasila jehlu a nit, aby nit navlékla a poté utrhla, aby nebyla moc dlouhá, jsem se vyděsil k smrti a odmítal jsem spolupracovat. Za pomoci jehly s nití mi sice vyrobila jeden bobík, ale protože jsem caploval a neustále jsem klepal krkem, tak se jí dílo na okrajích tak trošku vyhrbilo, a když se trenérka se zájmem zeptala „A tohle tady má být?“, prohlásila služka něco ve smyslu „vzdávám se“ a poté mi copánky klasicky zamotala do gumiček. Taková úleva! Tu jehlu s nití jsem fakt málem nerozdýchal.

Do vleku jsem se vřítil rychlostí světla, v obavě, že by mi Amík ujel, a stejným způsobem jsem vlek opustil, v neméně strašlivé obavě, že mě tam nechají zavřeného a odvezou mě od Amíka. A trenérka poté prohlásila, že kůň pozpátku klusat umí, a že dokonce z kopce, a že je škoda, že mé vystupování nikdo nenatáčel, aby měla důkaz.

Tady je jasně vidět, jak „hluboce“ dvounozcí chápou naše traumata a stresy!

Závody byly nekonečné, kvůli extrémnímu množství soutěžících, takže než nastaly naše soutěže, uběhly dvě hodiny času, během kterých jsme žrali jetel a nás žralo neskutečné množství hladového hmyzu. Amík nálety hovad a pičurek řešil válením, a já ho prostě musel kopírovat, i přes služčinu nelibost ze zelených fleků, ale to je její problém. Faktem bylo, že mě duchaplně ještě ve stáji nastříkala Endurem, takže zatímco Amík hystericky kopal a ošvihával ocasem nejen sebe, ale i držiče, já měl ohon v klidu, protože vše, co na mě sedlo, až na pár výjimek hned zase odletělo. Ale jako chápete, že válet jsem se musel!

Soutěže byly vtipné. Amík byl přihlášený do dvou různých, jednu s Míšou, druhou s Ivou, a já měl jít se služkou také dvě. A protože služka toužila po videu z opracoviště, vyhlédla si moment, kdy na něm téměř nikdo nebyl, a že opracujeme a natočíme mě ve všech chodech, aby byly jasně vidět mé atypické pohyby (noha pod břichem) na korektním povrchu. Akorát že já měl úplně jiné starosti, protože já akutně potřeboval jakoukoliv záminku k „veselý a hravý“, takže místo zapojení zádových svalů jsem měřil, kdy se někdo přiblíží alespoň na dvě délky, abych okamžitě mohl kvíknout a odskočit, jakože strach. A když jsem takhle kvůli maličkému poníkovi se služkou málem švihnul do stojanu, tak už mě asi měla plné zuby, ale jako tasit na mě bič, to fakt neměla, protože jsem okamžitě udělal „jelene, jelene, oči máš zelené“, a všechna práce byla fuč.

A protože koně přicházeli a odcházeli, záminek k poskakování jsem měl mnoho, občas s veselým házením hlavy a hrbením hřbetu, a služka se bála, že do někoho narazíme. Nejlepší byly momenty v uličkách vedle stojanů, ty jsem si vychutnával v plné parádě, a když se mi pak vzdálil Amík a já hodlal postavit protestní svíčku, prohlásila služka, že na tohle kašle a že mě ze všeho odhlásí, protože na tohle prostě nemá sílu.

Bohužel pak se opracoviště uvolnilo a přišla trenérka s kamerou, takže jsem zamakat musel, ale celé to bylo úplně zbytečné, protože zatímco ze služky kapal pot, trenérka během natáčení neměla zapnuté REC. První moje soutěž byla velmi veselá, fakt mě to bavilo. De facto se jednalo o test, jestli se třeba neukáže „divný doskok“, ale vůbec, pojal jsem to opravdu akčně. Služka se znovu chtěla jít odhlásit, a to po zkušebním skoku, kdy mi do dráhy doskoku přicválal jiný startující, a kdy jsem po panické hopnutí doprava služku málem vyklopil do zelené překážky č.6., ale trenérka ji natvrdo donutila k opravě, a pak už to byla čistě moje režie. Moje v tom smyslu, že služce se během parkuru chtělo brečet, protože jsem nešel držet, zatímco trenérka a spol. fascinovaně zíraly, jak létám. Služku zachránila pouze jasně čitelná čísla, protože já hodlal přeskakovat úplně všechno, k čemu jsem se přiblížil, a to klidně i dvě překážky najednou.

Z výsledné modré mašle měla radost pouze trenérka, zatímco služka mě šla okamžitě z další soutěže odhlásit, že prý na tohle fyzicky fakt nemá, a celkový výsledek naší ekipy byl vtipný: třetí, čtvrté a páté místo (Iva, služka, Míša).

A mohli jsme jet domů, a to bylo fajn. Služka sice utekla podívat se na Derby, když jsem do sebe ládoval večeři, ale pak se vrátila, a byla se mnou až do osmi, za neustálého hekání, jak je vyřízená. Ale to je její problém. Já si přiblblý kontrolovaný pohyb nevymyslel!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: