pondělí 27. června 2011

Dvounozí mají fakt divné móresy. Nejdřív přiklusala trenérka a děsně mě litovala, že se dožaduji jádra, ale aby mi něco nasypala, to ne. Výmluvy, že pouze služka ví, co dostávám, já nehodlám akceptovat a budu tento přečin hlásit na příslušném úřadu.

Služka měla samozřejmě zpoždění a vymlouvala se na pracovní vytížení. Nezájem! A co hůř, spěchala za trenérkou, takže mi bleskově vykydala, a stvůra jedna pitomá mě ani snídani dožrat nenechala, že prý nemá čas. Vyšoupla mě spolu s trávou na zahrádku a upalovala za trenérkou, která již pilně sekala kopřivy a svízel v Amíkově výběhu, protože cílem dne bylo uvézt do provozu ohradu, aby do té naší již nechodilo sousedovic stádo. Což znamenalo vysekat porost, vytahat dráty a lanka z kopřiv a svízele, což bylo velmi těžké, protože jak sousedovic stádo pravděpodobně několikrát plot roztrhalo, byl drát s lankem zamotaný a roztahaný a prorostlý a bohužel i nesčetněkrát rozervaný a roznesený všude možně.

Nicméně trenérka se ukázala coby dobrá duše a vše, co v rámci budování ohrady posekala, házela hned dolů k sousedům, kde se na kopřivy a plevel lačně vrhalo stádo sedmi průšvihářů. Služka se na to musela jít podívat zblízka, protože nikdy neviděla, aby kůň do sebe tlačil svízel a další plevel, tak doufám, že ji nenapadne něco podobného zkoušet na mě, protože tohle já NEŽERU. A žrát nehodlám!

Trenérka se služkou na ohradě pracovaly až do oběda, a poté pro mě služka přišla a šoupla mě zpátky do stáje, protože už bylo fakt vedro. Naservírovala mi řízky, a že prý za chvíli dorazí Amík a spol., a jako fakt že jo, nekecala. Kvůli vedru je přivedli za mnou, aby si i oni ve stáji před ježděním odpočinuli, ale jako trávu služka rozdat nemusela, to bylo od ní hnusné. Správně bych ji měl mít pouze já, protože to byla naprosto jasně moje tráva.

Odpoledne jízdárna, ale taková opravdu symbolická, víceméně kvůli začátečníkům. Ti na nás zaklusali, zacvičili, a tím hodina skončila, protože pak jsme napochodovali do řeky a ve vodě bylo dobře (i když Amík s Béruš opět cákali, což já nesnáším).

Ale úplně nejvíc parádní byl podvečer. Služka se totiž po obědě účastnila akce „vyvážíme hnůj a odháníme vosy, které ve hnoji bydlely“, což z ní ve spojitosti s dopolední brigádou v džungli (oprava ohrady) udělalo trosku. Prý jsem na vině i já a mé včerejší one-man-horse-show, ale to určitě kecala; každopádně se fyzicky necítila být způsobilá se o mě postarat, tak jako čtyři týdny před tím, a zrušila mi režim „kontrolovaný pohyb“. Takže po večeři, místo sekání a navážení trávy a podestýlky a dalších činností, abych byl perfektně zaopatřen, jsem spolu s ostatními odpočíval, než v sedm přišly děti a odvedly nás na pastvinu.

A to absolutně nemělo chybu!

A já vám byl tak strašně rád, to se ani popsat nedá. A jakmile ze mě Nikča stáhla uzdečku, okamžitě jsem vyhlásil jakože poplach a že hurá, budeme utíkat a honit se, nejlépe na všech terasách a pokud možno rychlostí světla (tedy přesně to, z čeho mívá služka pupínky). Jenomže kolektiv mě sprostě zradil! Amík s Megy mé vybízení k utíkání absolutně ignorovali, dokonce po mně hodili držku, když jsem zkoušel dorážet, a i když jsem začal prchat sám, jakože honem nahoru, Béruš mě doprovodil jen kousek, aby vzápětí zpomalil a pomalu se vrátil k Amíkovi. A já jako trubka největší jsem se musel vrátit také, protože jakmile jsem zjistil, že za mnou nikdo neutíká, nemělo smysl ve hře pokračovat.

Ale tak aspoň že jsem s nimi, i přes tohle obrovské zklamání.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: