středa 6. července 2011

Ohradu kolem Amíkovy louky služka s velkou Nikčou zvládly, takže se budeme stěhovat. Že prý je to jako na vztek, protože zásoby vody navezené autem k bažantnici by ještě pár dní vydržely, ale důležitější prý je, aby naše tráva nekončila v žaludcích cizích strávníků.

A tak když pro nás děti odpoledne přišly, kromě nás pobraly i lavory a kýble, a že na dnešek je naplánováno stěhování. Ale i to má malý háček, a tím háčkem jsem jak jinak než já.

Služka totiž jede pryč, že prý šance vidět Jarvise Cockera se nemá promarňovat, a jelikož jí je hloupé přidělávat dětem práci s denním navážením vody na Amíkovy louky, tak se rozhodla drze a sprostě odklidit z cesty mě. Je prostě úplně, ale úplně blbá! Koho zajímají kecy, že děti toho tak jako tak budou mít plné brejle, protože jako naschvál začínají tropická vedra, a že když bude o jednoho strávníka méně, tak bude i menší spotřeba vody? Proč to vždycky musím odnést zrovna já?

A zrovna já, který vypiju půl kýble týdně!

A tak odpoledne vypukla největší šaškárna letošního roku. Byť jsme do stáje přišli společně, pod sedlo jsme vyrazili ve třech ekipách. První skupinu tvořil Amík s majitelkou, kteří měli namířeno na louky pod horou. Po nich se vydali na svážnice Béruš s Míšou a Megy s Ivou, a poslední ve stáji jsem samozřejmě zůstal já. A co hůř, služka to takhle vymyslela schválně, abych začal v rámci hysterické psychózy kadit, a odpadl tudíž stres, že bobky hodím ve městě.

Netřeba dodávat, že jsem samozřejmě žádný bobek nehodil, protože se mi prostě zrovna nechtělo. Služka už pak měla naspěch, takže jsme vyrazili také, akorát že ne přes město, ale přes les, a to bylo peklo, protože po nás šlo nepopsatelné množství hovad a jiného krvechtivého hmyzu. A nejen po mně, ale i po služce, takže ani ne po pěti minutách utrhla obrovskou větev, že bude ovívat nejen mě, ale i sebe, a když jsem se marně pokoušel jí listí sežrat, nadávala mi. A nadávala i mouchám, takovým těm strakatým, protože ty ji pokousaly na holých lýtkách, a protože trubka jela v krátkých kalhotách, měla jízdu velmi veselou. Uznávám, že zmatený jsem byl, co se týče směru. Protože já se nemohl rozhodnout, jestli doleva, kudy se jede ke stáji, anebo rovně do Hobitína či mezi, směrem ke Dvorečku. Služka se mi infantilně smála, a když jsem nakonec zamířil k Hobitínu a zrychlil jsem krok, tak mě pochválila, že prý to je přesně ono a že jsem chytrej a úžasnej.

Což samozřejmě vím i bez ní.

Cesta nakonec proběhla v pohodě, až na vynucené hopnutí do kukuřice, protože kamion, který se ve svátek a bez návěsu řítil rychlostí světla do zatáčky, služku chladnou rozhodně nenechal, a obávám se, že by to tak bylo i u mne, kdybych na silnici setrval. A pak už setkačka se Samem a Sárou, která byla nejvíc vtipná, protože služka mi nechala na hlavě masku, a když se mi hobiti řítili naproti, Sam se mého vzhledu lekl. A ne málo, takže jsme viděli ukázkový sliding stop, s bravurním hopnutím do strany a panickým frkáním, cože tohle jakože je, ale v pohodě, hobit to nakonec rozdýchal. A hned mě přišel prudit a lezl mi do zadku, zatímco já chtěl čúrat, a služka se tomu všemu přiblble smála.

Že prý přijede až v neděli. Tím lépe pro mě, nehrozí mi nic jiného, než válení si šunek ve společnosti hobitů a v parádní péči Hanky. Co lepšího si přát?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: