středa 13. července 2011

Nejvtipnější den.
Snídaně s majitelkou Amíka, tradičně, a snídaně bývá pokaždé prima, protože majitelka Amíka chodit krmit brzy. Zaprvé ještě naplno nesvítí slunce a nehryže dravý a krvechtivý hmyz, zadruhé jí nehrozí napadení smečkou sousedovic psů, protože jakmile táborové děti dorazí, psi jsou puštěni a běhají si, kde se jim zachce. Služku naposledy v šachu drželo obrovské chundelaté stvoření, a než nějaké táborové dítě přiběhlo a psa okřiklo a velmi obtížně donutilo psa nechat služku projít po veřejné cestě, trvalo to z pohledu služky věčnost.

Služka se těch psů tak trošku bojí, asi má trauma z obou pokousání, ke kterým tam došlo, a většinou kolem chodí s klackem, protože je srabka.

Po obědě opět Míša s Nikčou, jakože transport do stáje, nabrat síly před odpolední prací, ale holky nebyly jedinou návštěvou, protože se s námi pásl kdo? Ano, správně: kdo hádá „kozy“, má dva body. Ale za to může služka, to zavinila ona! Protože to ona pokaždé, když kolem stáda koz kráčela, nahlas prohlašovala „jsou tam zavřené už několik dní, určitě jsou blahem bez sebe, když nemají co do huby, kromě vyžrané hlíny. Takže jakmile je sousedi pustí, aby se nažraly, okamžitě se přesunou k nám, protože u nás je pořádná tráva“.

A měla pravdu, ale asi jí za tu pravdu nikdo negratuloval.

Děti hned telefonovaly trenérce a snažily se kozy z naší pastviny vyhnat, ale potvory asi fakt měly hlad, protože se vracely jako bumerang. Majitelka koz samozřejmě telefon nebrala (tradiční reakce), takže holkám nezbylo než doufat, že snad někdo mezitím stádo koz zavře zpátky do zahrádky, kde sice nebudou mít co do huby, ale přestanou nám dělat škody.

My jsme měli veget. Dostal jsem řízky, takže jsem si nacpal břicho, a pak jsme dřímali. Odpoledne dorazili dvounozí a trenérka řešila, jak zařídit, aby si na nás sedli aspoň začátečníci, a vymyslela taktickou klidovou vycházku, jakože zase na louky a pěkně po obvodu a s nejvyšší opatrností, jako husičky za sebou. Nápad dobrý, ale měl jeden háček: sousedovic stádo (druhá parta kolegů) se šlo také nažrat mimo ohradu a vybralo si právě louku dole u řeky, po které chtěla přejít trenérka. A jak se na nás z trávy vynořily kladrubské klabonosy, popadla mě neskutečná touha jít se na ně podívat blíž, a jak jsem se s začátečníkem otočil a že za kladrubačkami fakt jdu, vylítla trenérka málem z kůže. A čím víc jsem chtěl dopředu, tím hlasitěji hulákala, a odvolala nás z louky tak rychle, že jsem to ani nestačil vstřebat. Přitom já se chtěl fakt jenom podívat!

Stádo za námi naštěstí nešlo, žrát pro ně bylo přednější, což bylo jedině dobře, protože kdyby nás v téhle sestavě obklíčili (jako před dvěma lety), asi by bylo hodně veselo. Onehdy, když jejich šéf vyběhnul na Amíka a chtěl si to s ním začít vyřizovat, trenérka zvládla situaci korigovat, aby nedošlo k úrazu, ale to byli v sedlech pokročilí jezdci. Kdyby nás stádo o zhruba patnácti kusech obklíčilo dnes a ještě k tomu na silnici, měli bychom nejspíš pár minut slávy ve večerním televizním zpravodajství.

Takže jsme se vrátili ke stáji a trenérka nás odvelela na jízdárnu, že já budu stát veprostřed, když nesmím do hlubokého, a ostatní aspoň zaklušou. A jako tenhle model se mi líbil, pěkně jsem to pohlídal, a pak už jen obligátní čekání na kováře, který co?

Nepřijel. Ale aspoň zavolal, že dnes opravdu ne a že prý určitě zítra.

Služka vypadala, že se půjde oběsit na mém zeleno-žlutém vodítku, ale nakonec mi nasypala večeři a prohlásila, že to se závody příští víkend vidí blbě.

Jak jako závody?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: